Penta Blue Net 1 Penta Blue Net 3 Penta Blue Net 5

Buněčná paměť - nositelka páteřní informace

   2. 9. 2007
 
 
 

 Jak už jsme si řekli, každá část holografické matrice nese plnou informaci celku. Zachová-li se z ní jen nepatrná část (stejná nebo větší než kritická) a bude použita holografická extrapolace, získáme opět plnou informaci původní matrice. Matrice je tvořena uzly se vzájemnou polohou. Právě potenciál a vzájemná poloha jsou nositeli informace.

Holografická extrapolace - matrice

Představme si regenerační princip takto: matrice se rozbije na kousky a zachová se jen jeden z nich. Pokud je tento kousek stejný nebo větší než udává kritická hodnota, můžeme na něj úspěšně aplikovat holografickou extrapolaci. Holografická extrapolace je algoritmus, který rekonstruuje chybějící okolní uzly a jejich vzájemnou polohu z informace dochované části. Kritická hodnota dochované části udává minimální velikost, při které je ještě tato extrapolace možná. Je to velikost obsahující alespoň jednu informaci o kontextu dochované části.

Holografická extrapolace - dochovaná část
Obrázek ilustruje tento jev pouze na 3D modelu matrice. Holografická vazba je samozřejmě vícedimenzionální.

Holografická extrapolace využívá jevu o zachování informace (žádná informace se v projeveném či neprojeveném universu nemůže ztratit). Při rozbití nebo redukci matrice přechází informace do okolního prostředí. Odtud je zpětně načtena a uspořádána do původní podoby algoritmem holografické extrapolace. Uvedu jednoduchý příklad, jak by fungovala holografická extrapolace realizovaná jako software: vezměme nekomprimovaný obrázek (např. TIFF, BMP) a použijme na něj klasickou ztrátovou kompresi JPG. Lineární informace je touto kompresí redukována a přechází do okolního prostředí. Použijeme-li extrémní kompresní poměr, obrázek se stane pro lidský zrak neidentifikovatelný. Bude se jevit jen jako několik barevných plošek. Po průchodu holografickou extrapolací je opět doplněna původní informace obrázku z okolí a ten je identický s obrázkem v nekomprimovaném stavu.

Buněčná paměť je, stejně jako vše v universu, součástí holografické matrice. Jsme-li inkarnováni ve 3D realitě a máme fyzické tělo s atomovou strukturou, nacházíme se pravděpodobně v hlubokém stupni zapomnění. Za takových okolností nepoužíváme informace uložené v buněčné paměti našich tkání, ale přijímáme informace z vnějších zdrojů skrze naše smysly. Jsme neustále zahrnováni sumou kolektivních, zprostředkovaných informací (média, výchova, školy, dogmata atd.). Zprostředkování informací se pro nás stává samozřejmostí, přijímáme je bez výhrad. Žijeme v domnění, že se skrze ně učíme novým věcem. Vnější zdroje však poskytují pouze umělou, smíšenou informaci světa v zapomnění. Ta je v lepším případě pouze nepatrným zlomkem páteřní systémové informace, ironicky vzdálena tomu, co se "ukrývá" tak blízko. Pokud tuto informaci uplatňujeme jako hlavní, vzdalujeme se od své individuality a jedinečnosti a stáváme se součástí vznikajícího imperativu (dohodnutá společensko-informační pravda). Postupně se na tomto způsobu přijímání informace vytvoří závislost a iluzorní pocit bezpečí. V takovém "hluku" neslyšíme slabý signál naší buněčné paměti. Naše vnímání je neustále zaměstnáváno tokem vnějších informací. Pokud však na nějaký čas rušivý proud vnějších informací přerušíme, v nastalém tichu se opětovně rozpomeneme na charakter signálu buněčné paměti. Jakmile se podaří tento signál zachytit a provést "první" komunikaci s buněčnou pamětí, vytvoří se o tomto spojení záznam do naší holografické struktury. Od tohoto okamžiku je pro nás buněčná paměť trvale dostupná a to i v případě návratu do rušného prostředí vnější informace (efekt "naučení se" jízdě na kole). Takový návrat je však velmi nepravděpodobný, vnější informace nás již pouze informuje o stavu jí samé. Máme opět přímý přístup k páteřní informaci, jsme tedy na svém imperativním okolí (nejen) informačně nezávislí.

Praktické způsoby komunikace s buněčnou pamětí jsou naprosto individuální. Vynoří se samy při obnovení první komunikace. Jako příklad zmíním jeden velmi rozšířený způsob, kterým je informační komparace nebo informační rezonance. Jde o porovnání známé a neznámé informace. Neznámá informace je uložena v naší buněčné paměti, známou informaci přijmeme např. našimi smysly. Pokud je známá informace stejná jako neznámá, dojde mezi nimi k rezonanci. Stav rezonance je maximálně efektivní stav, při kterém se nespotřebovává žádná energie (harmonická supravodivost), dojde tedy k prudkému nárůstu energie, mající indikační efekt vztažený ke známé informaci. Jsme tímto informováni, že se s touto "novou" informací nesetkáváme poprvé, ale již ji "vlastníme" ve své buněčné paměti. Nejde tedy o učení se novým věcem, ale o rozpomínání se na "staré". Zevrubně se tento mechanizmus projeví např. tělesně takzvanou "husí kůží". Podrobněji jej najdeme ve svých pocitech.

V jednotlivých vývojových obdobích se zájem lidstva používat přímou komunikaci mění. Jde o zcela přirozený proces, při kterém je tento zájem Systémem cyklicky utlumován a probouzen podle toho, v jaké fázi precesního cyklu se nacházíme. Nyní, na prahu Zlatého věku se tento typ komunikace opět probouzí.

 
 

 

 

Zdroj: www.pentablue.net  Karel Kourek  Tisk  Zpět

 

 
 
 
Obrázky použité v textu jsou pouze náhledy, plnou kvalitu získáte kliknutím na obrázek.

Penta Blue Net - Realizace Karel Kourek © 2007-2024